Název: Kostel sv. Václava
Místo: Sazovice
Autor: Marek Jan Štěpán
Spolupráce: František Brychta, Jan Vodička, Vanda Štěpánová, Jan Martínek, Tomáš Jurák, Hana Myšková
Figurální kresby: Vladimír Kokolia
Investor: Spolek pro výstavbu kostela v Sazovicích
Dodavatel: Stavad s.r.o.
Obestavěný prostor: 2833 m3
Užitná plocha: 371 m2
Projekt: 2012 - 2015
Realizace: 2015 - 2017
Foto: Boys plays nice, archiv ateliéru
Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: "Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra." I vstal a šel na jitřní.
(Staroslověnksá llegenda „Sě nyně“)
Myšlenka postavit kostel začala v Sazovicích vznikat ještě před druhou světovou válkou. Před třemi lety se sazovičtí k myšlence opět vrátili, založili Spolek pro stavbu kostela.
Venek
Chtěl jsem stavbu co nejvíce odhmotnit. Když se na ni podíváte, aby byla jako něco lehkého, abstraktního, jasného a přirozeného. Aby vypadala spíše jako z papíru, než z cihel. Jako když vezmete kroužek papíru, naříznete jej a zářezy mírně odchýlíte, aby dovnitř pronikalo světlo.
Návštěvník tak hmotu a tloušťku stěn neuvidí – půlmetrové zdi se zužují do několika centimetrů a sbíhají se do jednoho bodu – jako papír. Světlo do prostorů kostela nepřivádí běžná okna, ale zářezy ve válci. Ty jsou zahnuty tak, aby dovnitř pronikalo boční odrážené světlo a klouzalo po měkkých křivkách. Světlo tak tvaruje vnitřní prostor kostela i prožitek příchozích. Průniky světla do stavby jsou dvojí - zeď se ohýbá směrem ven nebo dovnitř - což může být chápáno jako odraz mužského a ženského principu.
Hmotná slupka stavby a její tvarování předjímá svou formou ztišení vnitřní. Měkké a strohé křivky objemu stavby vytváří odhmotněný vnitřní prostor protknutý a tvarovaný světlem. Světlo se zde stává prvkem, který navozuje možnost neexistence rozhraní mezi smysly ověřitelným a tím co je za hranicí hmotné skutečnosti. Stavba svým měřítkem vychází z pražské kaple sv. Václava – kruhem opisuje její čtvercový půdorys. Odvolává se i svou válcovou hmotou k době sv. Václava, kdy se stavěly rotundy.
Vnitřek
Interiér bude jednoduchý a čistý, aby návštěvníkům kostela přinesl pocit ztišení a klidu. Starší kostely jsou plné vizuálních informací – veškerý příběh je vepsán v obrazech, sochách, ve výzdobě. Třeba v baroku byl interiér kostela zcela pojednán, či popsán. Byl takovým komixovým příběhem, protože příchozí neuměli číst a život Ježíše, světců nebo Starý Zákon tady byl v různých podobách vyobrazen. Dnes jsou už lidé informacemi přehlcení, v kostele by proto měli vnímat jen čistotu prostoru a klid a uvědomovat si své nitro. Je zde prostor bez tototo vizuálního smogu - tedy jednoduchý, soustředěný, usebraný a čistý. Klidu i intimitě prostoru napomáhá světlo, které prostory osvětluje přes zářezy ve stěnách, zároveň ale z kostela není vidět na okolní svět. Z denního a přirozeného světla se zde stává světlo, které může nejen osvětlovat, ale také vnitřně osvěcovat. Jako hluboké poznání zprostředkované světlem.
Obětní stůl je zcela jednoduchého organického tvaru s dokonalým povrchem a symbolizuje Boží dotek (jak je známý např. ze Sixtinské kaple z Michelangelovy fresky).
Konstrukce
Kostel je založen na betonové desce a betonovém válci suterénu. Ostatní svislé konstrukce jsou vyzdívané keramické, hrázděné betonem, stropy jsou monolitické železobetonové. Střecha má dřevěnou příhradovou konstrukci s jednostranným sklonem. Celobetonové části konstrukce (suterén a ztužující tubus schodiště) jsou pohledové, zbytek je omítnut kartáčovanou omítkou. Okna jsou bezrámová, dveře dřevěné.
České nebe
Umělecké ztvárnění liturgických témat vychází ze zasvěcení kostela sv. Václavu a z domácí tradice. Kromě sv. Václava jako mučedníka zde bude P. Maria, jejíž ztvárnění vychází z Paladia země české, které vlastnil zrovna sv. Václav. Dveře do kostela mají kliku v podobě té, která je již tradičně zobrazována na jeho obrazech. Na vnitřních zdech bude zvárněn na třech stranách Kristus, sv. Václav a Matka Boží. Zvony zvonkohry jsou věnovány českým světcům a blahoslaveným.
"Stvořený svět můžeme vidět také jako umělecký výtvor - ukazuje na to sám Ježíš (ani Šalamoun neměl tak nádherné oblečení jako má prostý kvítek na poli). A když uvažujeme o tom, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, pak nikdy nesmíme zapomínat na lidskou schopnost tvorby. A ono dávné lidské chápání Boha jako tvůrce, stvořitele, by nebylo možné, kdyby člověk neměl své vlastní zkušenosti s tvorbou, s vytvářením něčeho dobrého, užitečného, platného. Nemůže být sporu o tom, že pobídky, aby se lidské aktivity tvorby nevyšerpávaly jen stálým opakováním téhož, ale aby se řídili svým Bohem, který dělá vždy nové věci, někdy dokonce naprosto převratnéé a jakoby nemožné a nemyslitelné, a tak aby také oni dělali alespoň očas něco nového, převratného, co tu ještě nebylo, něco tvůrčího. A v tom je ospravedlnění a uznání velikosti lidského umění, tvorby uměleckých děl." Ladislav Hejdánek
"Popíšu své dojmy z místa, a dělám si trochu naději, že poukážu na klíč, kterým se má otázka odemykat. První můj zážitek bylo umístění stavby v krajině, přesné místo. Ale co je ještě důležitější: přesné měřítko. Jiná proporce by znamenala buď nafouklou zpychlost nebo naopak nedostatek energie. A neméně přesné měřítko nacházím i v interiéru, který jsem z plánků odhadoval, že bude intimní, ale on má i dávku vznešenosti, avšak přesně jen takovou, která ho neodlidšťuje. Takhle trefit měřítko je ukrutně těžké a už jen k tomu vám lze blahopřát. Aniž by se snižovala k levným/doslovným metaforám, tak ta budova nese silný imaginativní potenciál – tím myslím to, že když jsme kolem ní nebo v ní, umožňuje nám promítnout si určité představy nebo obsahy. Každý v tom domě přirozeně uvidí něco podle sebe. Chlapi možná něco akčnějšího: hrad víry, pevnost sv. Václava, hruď s drátěnou košilí. Ženské budou empatičtější, možná si v tom najdou napůl rozvitou růžičku s křehounkými, a přece svěžími plátky. Uvidět václavský, resp. mariánský motiv přímo v architektuře je podle mě klíč ke vnímání téhle budovy." Vladimír Kokolia
