Katedrála sv. Mikuláše

Místo: České Budějovice
Autor: Marek Jan Štěpán
Investor: Biskupství českobudějovické
Projekt: 2011-2012
Realizace: 2012-2013
Fotografie: archiv ateliéru

Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete pánovu smrt; dokud nepřijde.  (1.Kor.11/26)

Vstup moderní architektury do historické stavby je vždy záležitostí velmi citlivou a zároveň vážnou. Je to tak i v případě katedrály sv. Mikuláše. Inspirovala mne vlastně geometrická struktura klenby této katedrály. Vnímám ji jako pohled do dálek (nebo hlubin) abstraktního myšlení a dál za ně k jiným obzorům, k nebesům a naději. Kus tohoto prožitku jsem se pokusil vtisknout do hmoty nového interiéru katedrály. Jejím liturgickým těžištěm a geometrickou myšlenkovou quintessencí se nově stává velký kruhový obětní stůl z Carrarského mramoru tvořený jednoduchým průnikem pěti válců. Poměr délky presbytáře a lodi katedrály sv. Mikuláše se blíží 1:1, což je neobvyklé a pro vnitřní uspořádání určující. Presbytář této katedrály je tedy velmi protáhlý. Je vlastně pozůstatkem gotické architektonické dispozice, která byla později barokizována. Architektura katedrály tak dostala v raném baroku masivnější a v detailech zemitý charakter. Nová liturgická a interiérová úprava katedrály čerpá z jejího velkého měřítka a zemité barokizace a posunuje měřítko vnímání prostoru o krok dopředu. Mám na mysli proporce a velikost, kterým vnímáte formát mobiliáře, formát a spárořez dlažby, vše podpořeno barevností. Tato katedrála je jedním z mála chrámů, které byly velmi často vnitřně přestavovány. Poučeni z předešlých nedostatků se současná liturgická úprava pokouší vybočit z této tendence nadčasovým pohledem a inspirací z hmotné struktury katedrály. Zároveň je nutno dodat, že předešlá úprava z let 1969 – 72 otevřela cestu té stávající, byť již byla technicky vyžilá. Velmi hluboký presbytář je po své délce nově členěn optickým příběhem, který jej nově definuje a rytmizuje. Pohled je po stranách zachytáván rytmem lavic a dřevěných ploch, naopak ve středu je umístěna vizuálně aerodynamická menza. Ta je novým těžištěm prostoru, díky svému válcovému tvaru nerozděluje prostor před ní a za ní, naopak podporuje sounáležitost okolního prostoru, který ji v historické struktuře katedrály obepíná. Zásadním prvkem nové úpravy je dlouhý oválný stupeň z Carrarského mramoru v podélné ose presbytáře katedrály. V jejím předním ohnisku je umístěna již zmiňovaná menza. Její poloha je navíc podpořena prstencovým nápisem „Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde.“v podlaze. Opačné těžiště oválu blíže baroknímu oltáři je abstraktně prázdné. Menza má geometricky jasný tvar tvořený průnikem pěti válců. Tento princip je velmi blízký raně baroknímu chápání prostoru – tedy okolnímu. Symbolika tohoto obětního stolu má několik rovin čtení. Některé cílené některé spíše pregnantní, slovy filozofa Waltera Warnacha „uměleckému dílu je vlastní dimenze, která přistupuje jako něco zcela nového, potají řídí tvůrčí proces, přestože v něm působí nejjasnější vědomí a vede k završení, které stojí nedefinovatelně výš nad tím, co do díla vnesl sám umělec.“ Při průniku s podlahou tvoří menza kříž, ten se postupně zmenšuje, mizí až při horním okraji je vytvoří kruh. Tuto vertikální změnu můžeme vnímat jako vyjádření pozemské Ježíšovy oběti až k jejímu absolutnímu významu. Pokud se podíváme na odebírání hmity kamene jako na symbolické zraňování, pak menza má celkem pět zásahů – ran – čtyři po stranách a pátou shora jako schránu na ostatky, počet je tedy shodný s počtem ran Kristových.