Boží muka

Den i noc stejně mě bolí,
duše musí orat
kámen z polí

Boží muka na Pražmě vznikla v průběhu let 1993 a 1994 na louce u cesty ke hřbitovu nad vesnicí. Je postavena z kamene z blízkého lesa na Zlani a oblázků z řeky Morávky. Socha sedícího Krista (tradiční téma v Slezské části Beskyd) je vytesána ze starého pískovcového schodu z místního kostela. Tato stavbička je postavena jako poděkování rodičům a předkům. Je dílem celého společenství mladých lidí, kteří se po dvě léta vždy na týden na Pražmě sešli a stavěli ji.

Stavba byla vyvrchpolením výtvarných plenérů, které jsem pořádal v průběhu studií  se svými kamarády na naší chalupě na Pražmě. Začátkem devadesátých let jsme dělali i dočasné krajinné instalace. Po jednom rozhovoru s tehdejším farářem Svienczekem jsme určili i téma typické pro Slezsko – sochu odpočívajícího sedícího Krista. 

„Boží muka, památky na umučení Páně neboli světelné věže, známe v Evropě především v gotických nebo v barokních podobách. Boží muka na Pražmě, posvěcená 22. května 1994 na Svatodušní neděli, je neobvykle secesní. Přírodní materiál (rula) je zděn od rozměrnějších kamenů přes zdobné oblázky v trojúhelníkový tvar a kladen vzhůru třemi otvory (což tvoří lucernu), až po pískovcovou sochu sedícího Vítězného Krista. Gotická muka stávala na rozcestí, aby především chránila nočního poutníka svým světlem umístěným na vrcholu sloupu v kamenné lucerně, měla tedy i profánní účel. Barokní světelné věže již svítilny většinou neměly, v lucerně byl umístěn obraz Madony. Tato Boží muka příjemně překvapí hlavně proto, že nesleduje modernistický diskurs, demonstruje prostor trojjedině otevřený. I když dnešnímu poutníkovi již svítí na cestu jiné světelné věže, zabloudí-li k Boží muce Marka Štěpána, její zřetelná klasická linka mu zakročí cestu k modlitbě či ke znamení kříže.“

 (Světelné věže, Petr Čichoň)